Duran

Padesátník Duran dostane v práci výpověď. Bez jeho příjmu nemají s manželkou dost, aby si udrželi svůj dosavadní životní standard. Východisko ze svízelné situace se pokusí najít v návratu do své rodné horské vsi Lukomir, kde chce přebudovat rozpadlou stodolu na dům. Lukomiru ale vládne velitel z nedávné války, kterému nikdo neřekne jinak než Generál. Naneštěstí si jej Duran hned po příjezdu znepřátelí a jeho sen dostává první trhliny. Duranovo jméno ale pochází ze slova "durati", což se dá volně přeložit jako trpělivě postupovat k cíli.

Režisér filmu Duran Faruk Sokolović patří mezi nejplodnější bosenské filmaře, přesto se málokdy vyjadřuje v médiích. Říká, že za něj hovoří jeho práce. V jednom z nečetných rozhovorů, které poskytl serveru startbih.ba charakterizuje svůj nejnovější celovečerní hraný film takto: "Je to příběh o bosenském snu, příběh, jakých je okolo nás spoustu. Boj máme v naší mentalitě vrozený a myslím si, že z každé zdánlivě beznadějné situace, která se náhle objeví, nakonec dokážeme vytěžit něco dobrého. Když ztratí padesátník Duran práci, rozhodne se, že si postaví dům na venkově. Nemá žádný příjem, žádné úspory, a přesto se pustí do stavby." Na filmu Duran je pozoruhodné to, že většinu postav ztvárnili neherci. Sokolović však zdůrazňuje, že v tom od počátku neviděl žádné riziko a vysvětluje, jak k tomu došlo: "Začal jsem pracovat na dokumentu a poznal jsem při tom Durana a jeho manželku Zinetu. Zjistil jsem, že jsou to dva extrémně inteligentní, přirození a talentovaní lidé. Bylo to neodolatelné, atmosféra a příběhy nesené jejich domovskou vesnicí Lukomir se staly součástí scénáře a já jsem se rozhodl natočit s nimi celovečerní hraný film. Jedná se o univerzální příběh o boji za sny. Po premiéře za mnou přišlo mnoho lidí, kteří mi říkali, že i oni jsou stejní jako Duran, že je to jejich příběh. Kolem nás je spousta negativ a já si myslím, že Duranův příběh nabízí naději a povzbuzení." K hereckému obsazení je potřeba doplnit, že jedním z mála profesionálů v herecké ekipě byl sám Faruk Sokolović, který si zahrál postavu Generála.

Faruk Sokolović

1957

Od absolvování studia režie v roce 1976 až do roku 1982 inscenoval po celé Jugoslávii více než dvacet divadelních her. Poté začal spolupracovat se sarajevskou televizí, kde vytvořil řadu televizních filmů.

Dva nejvýznamnější z nich spojují dvě okolnosti: oba se odehrávají za první světové války a oba autoři předlohy zahynuli v té druhé. Adaptace povídky Hasana Kikiće Provincie v zázemí (Provincia u pozadini, 1984) zachycuje události v jednom malém bosenském městečku kdy povinné odvody, konfiskace majetku a nenadálá chudoba zasáhnou do osudů všech jeho obyvatel. Ve filmu Smysl (Inat, 1988) podle předlohy Ziji Dizdareviće dva přátelé, odvedenci do rakousko-uherské armády se snaží všemi možnými prostředky uniknout válečné vřavě. Jeden z nich předstírá, že je hluchoněmý. Strategie se mu vyplácí do okamžiku, kdy se ten druhý ocitá ve smrtelném nebezpečí.

V roce 1989 Sokolović spoluzakládá produkční společnost Mebius Film, která se dodnes věnuje filmové a televizní produkci a distribuci. Další Sokolovićova režijní práce je s touto společností úzce spjata.

Jedním z prvních projektů společnosti Mebius byl Sokolovićův televizní film Vládci temnoty (Majstori mraka, 1990) s Rade Serbedžijou v hlavní roli. Děj je inspirován uvězněním albánského politika Alezma Vllasiho v době tzv. "antibyrokratické revoluce" roku 1989. V té době odvážné téma si však během přelomových událostí dalšího roku již nenašlo své diváky. Následoval televizní seriál Sarajevské povídky (Sarajevske priče, 1991), jehož ústřední postavou je sociální pracovnice, která se vedle kriminality mladistvých vypořádává I se ztrátou svého manžela.

V době války nadále Sokolović spolupracoval se sarajevskou televizí, pro níž natočil několik televizních pořadů a dokumentů. Po skončení války natočil dva dokumentární filmy podle vlastního scénáře. Pět let natáčený Mersid ze Srebrenice (Mersid iz Srebrenice, 1997) zachycuje osud chlapce, jehož rodiče byli zabiti ve Srebrenici a který žije v prostředí chudé rodiny na venkově. Záznam o Bosně (Zapis o Bosni, 1997) vznikl v koprodukcí s UNESCO a pojednává o zničených kulturních a náboženských památkách během války.

Prakticky bez jakékoli státní pomoci vznikly první dva Sokolovićovy hrané celovečerní filmy určené pro kina. Dodejme, že po Završeném kruhu (1997, r. A. Kenović) se jedná o teprve druhý a třetí celovečerní film natočený v Bosně a Hercegovině. Za zcela amatérských podmínek na video natočený Tunel (2000) vypráví tragický milostný příběh odehrávající se během války v idylické vesnici. Za výhodnějších - byť nadále minimalistických - produkčních podmínek vznikl film Mléčná dráha (2000). Hlavním problémem dvou párů, jednoho chorvatského a druhého muslimského, je v této komedii úřednická představa, že přednost k možnosti emigrovat mají získat páry smíšené. Zdánlivě jednoduché řešení nabízí dvojí rozvod a dvojí svatba, jež má jen načas oba páry propojit. Následuje řada situací, která prověřuje odolnost všech postav navzdory kulturním a sociálním rozdílům.

Poté se Sokolović vrátil k práci pro televizi. Režijně se podílel na dvou kriminálních seriálech Černá kronika (Crna kronika, 2004-2007) a Tíseň (Pečat, 2008-2009) a na sitcomu Táta a zeťové (Tata I zetovi, 2006-2007). Jako režisér spolupracoval také na nejúpěšnějším seriálu, který Mebius produkovala, Víza do budoucnosti (Viza za budućnost, 2002-2008) o nedobrovolném soužití bosenské a srbské rodiny v jednom sarajevském domě.

Návratem k celovečerní tvorbě bylo psychologické drama Duran (2019) o muži, který se se svou manželkou pokouší uniknout ze spárů chudoby vystěhováním do idylické vesnice. Sny a plány se však střetávají s autoritářským Generálem, tamním neformálním vládcem.